Lutyňská Mise – epizoda IV

Před dávnými časy, ale vlastně ne zas tak moc dávno, dobře, vlastně minulý víkend. A to od 12. do 14. srpna 2011, v jedné vzdálené galaxii… místě ukotveném mezi městy Bohumín a Karviná, blízko polských hranic, v Dolní Lutyni, pod střechou a v přilehlých zahradách Blančiných, uskutečnila již počtvrté tradiční prázdninová Mise klubu Subspace.

První účastníci tohoto svátku přátelství, pospolitosti a obžerství se dostavili již během týdne a pomáhali organizátorce akce Blance s přípravou na nahlášené hordy účastníků, tedy členů a  přátel Subspace. Naše malá skupinka, tedy já, Axiom a Korax, vynechala páteční orgie, vyhla se největším nájezdům, a na Misi jsme dorazili až kolem sobotního poledne, tedy v době, kdy už bylo vše tak nějak v plném proudu a téměř všichni byli šťastně zabydleni na místě. 

Pátek byl jako každoročně dnem cestovním (vítali se účastníci opravdu ze všech koutů České i Slovenské republiky, dostavili se kamarádi z Prahy, ale i z dalekých Košic), přijížděcím, nastěhovávácím a možná i trochu hektickým. Blančin poklidný dům se totiž začal plnit lidmi, jejichž počty neustále stoupaly. Ale znáte to – dobrých lidí se vždycky vejde. A že se vešlo! Sešlo se nás i s domácími kolem třiceti. K tomu čtyři psi, kočky, ptactvo a nikým nevítané komárstvo.

V pátek se tedy dojíždělo, přijíždělo, vyzvedávalo na nádraží a dopravovalo do Lutyně, kde se převážně vítalo, zabydlovalo, povídalo a vyprávělo, jedlo, pilo, hry hrálo a dobrou vůli mělo, jistě také hojně jedlo a pilo, usmívalo a smálo, no a v neposlední řadě také ponocovalo, neboť v dobré společnosti se rychle zapomene na čas nebo nutnost jít spát. Určitě to znáte.

Přišla sobota, hlavní den celého programu a taky spousta velkolepých aktivit, které byly právě na třináctého naplánovány. Ráno, po probuzení z prohýřené noci, takže lehce před polednem, se početný tým účastníků Mise rozdělil na tři skupiny. Ta nejpočetnější se vydala vybít na laserovou střelnici do Radvanic, kde si mohli užít trochu toho laserového šílenství, potu a pobíhání v kouři; další malá skupinka holdující plavbě navštívila bohumínský aquapark a několik lidí zůstalo v základním táboře, kde se podíleli na úklidu a přípravách krmě a dalšího programu.

Naše tříčlěnná posádka dorazila zrovna v době návratu laserových a vodních sportovců, zastihli jsme je tedy v různém stádiu únavy a následné posportovní hygieny. Doba zbývající do oběda, na který se připravoval venkovní kotlíkový guláš (z hovězího a vepřového masa) byla strávena odpočinkem a drobným pojídáním a povídáním, a to buď v obývacím pokoji u přenosu cyklozávodu, v kuchyni kolem stolu přímo u zdroje nejrůznějšího jídla a pití, venku v přírodě (kde Klingon, Standa a Čokoládová dohlíželi na guláš), anebo na půdě. Tam se vždycky našel někdo holdující deskovým hrám; nebo klidu, potřebovalo-li se spát. Po poledni zavítala do Dolní Lutyně mezi ostřílené osadníky velmi vzácná návštěva v podobě Molik a účastenstvo Mise již bylo skoro kompletní – ještě nás totiž čekalo velmi milé odpolední překvapení. Ale nepředbíhejme.

Kotlík guláše se na nás široce usmál kolem půl druhé a než byste stačili říct „kotlík guláše“, byl prázdný. Přece jen nebyl z největších a toho času už nás po lutyňských statcích pobíhalo skoro třicet. A všechny krky byly jak jinak než hladové a natěšené na maso. Po této skvělé a stylové krmi, důkladném vylízání talířků a kotlíku, se sklidilo a umylo velké nádobí a chystal se velký výsadek na výlet dne. Tehdy došlo k rozdělení na dvě skupinky. Fox, Rin a Molik se vydali po stopách Lišky Bystroušky (nebo spíše Leoše Janáčka) a poznávali krásu zříceniny hradu Hukvaldy, poněkud početnější (dvacetičlenná skupina), se v konvoji aut označených žlutou stužkou vydala na plánovanou návštěvu zámku ve Fryštáku, kde jsme si v návlecích a gumových papučích užili prohlídku několika zámeckých prostor, salónků, knihovny a jejich vybavení. Pak jsme si ještě udělali skupinovou fotku před vchodem do zámku, to abychom nezapomněli, že jsme tam byli, a vydali se zpět k parkovišti. Právě tam na nás čekalo velmi milé překvapení v podobě posledních účastníků Lutyňské Mise – našli si nás Crusher s Kamčou a malým Marečkem, tomu ale chvíli trvalo, než si zvykl na (snad nekončící) řady strýců a tet a byl ze všech těch lidí trochu nesvůj.

Mohlo být kolem půl páté, když jsme se všichni, kromě hukvaldské výsadku, jehož cesta byla přece jen delší, proto dorazil později, sešli na lutyňském dvorci. Tam už se schylovalo k dalšímu velkému obžerství – Panda začal chystat grily a snášet masa. Po zámecké návštěvě následovala relativně volná zábava, zájemci se mohli uzavřít do kroužku startrekově závislých a sledovat postupně filmy Generations a First Contact, které se promítaly v obýváku, na půdě se opět hrály deskovky, vzadu na zahradě frisbee, no a v kuchyni se jako vždy živě rokovalo o věcech podstatných i těch méně důležitých (zato třeba úsměvných).

Mezitím Panda griloval, co mu dali – tedy (v tomto pořadí) vinné klobásy zavinuté do šnečka a spousty spoust kuřecího a vepřového masa. Pojímali jsme důvodné podezření, že někdo by nás rád viděl přežrané k smrti, no a když se v kychyni začala porcovat a přinášet ještě devítikilová uzená vepřová kýta, začali i ti zdatnější jedlíci odpadávat a odmítat nabízené jídlo. V nejlepším se má přestat, co říkáte? Grilování se ale jako vždy vyvedlo, pochutnali jsme si nejen my, ale i pejsci, kteří smutně loudili a snad nikdo neměl to srdce je jen tak odbýt, neboť byli ve svých psích pohledech velmi vytrvalí.

S pokročílými hodinami a stmíváním se začali rojit komáři. Ti připravěnější z nás vytáhli zakoupené repelenty a komárobijce a začali se proti jejich náletům chránit. Ti ostatní, jako třeba já (a to ač jsem se přece jen lehce nastříkala), pak v neděli počítali počet komářích štípanců… Když se setmělo, ochladilo se, proto nám už nebylo venku až tak příjemně a rozhodli jsme se ve velkém přesunout dovnitř – kde se živě hovořilo, bavilo a smálo, víno pilo a pěkně žilo.

Zhruba v deset hodin se základní osazenstvo opět rozdělilo na tři větší skupiny, lidi obývákové, kuchyňové a půdní. Obývákoví se v přítmí pokoje se zaujetím dívali na Blízká setkání třetího druhu, půdní promítali na plátno kultovní americké scifi s názvem Forbidden Planet (1956), kuchyňoví dali přednost zábavě osobnější a povídací. Tato pokračovala i po skončení obou filmů až do brzkých ranních hodin, kdy únavou odpadli i poslední nespavci.

Neděle jako poslední den celé Mise už měla na programu pouze jednu velkou společnou „aktivitu“ (nebo spíše pasivitu, chcete-li), a to již tradiční oběd v ostravské čínské restauraci Panda. Se vstáváním se tedy dvakrát nespěchalo, jenom Blanka byla chudák vzbuzena šílícím kocourem Kurkem již ve velmi brzkých ranních hodinách. Po probuzení, sbalení se a posledním rozloučením se s místem oblíbeného prázdninového setkávání se posádky všech přítomných aut vydaly směr Ostrava, kde se na počest oblíbené jídlem oplývající Lutyňské Mise ještě jednou pořádně nadlábli, aby se pak spokojeně, s úsmevěm v duši i na tváři, mohli vydat do svých blízkých i vzdálených domovů.

Za všechny bych v závěru tohoto psaní chtěla poděkovat Blance a její rodině za ochotu, se kterou se pouštějí do organizace takto náročné akce, letos již čtvrté v pořadí. Přece jen to není jen tak nazvat si na víkend do domu kolem třiceti lidí, nakrmit je,  neztratit je a ještě jim vymyslet zábavu. Děkujeme za čas, energii a nervy, které byly při přípravách i samotném konání této Mise potřeba a jistě mluvím za všechny zúčastněné, když doplním, že nám bylo v Lutyni hezky a napřesrok se, bude-li to možné, zase rádi vrátíme. Snad se z naší návštěvy brzy vzpamatujete. Děkujeme a těšíme se příště!