Festival Fantazie 2006

Prohlížíte příspěvek staršího data. Tento příspěvek pochází z roku 2006.

Den první

Sraz byl v 7:00. Docela tristní čas pro někoho, kdo má o svátcích a víkendech v tuto hodinu půlnoc. Vstával jsem kolem šesté a horečně pobíhal po bytu ve snaze najít vše, co jsem měl v úmyslu vzít. Určitě to znáte… Měsíc před odjezdem víte, co vše je důležité vzít, ale ty opravdu nejdůležitější věci stejně zapomenete doma. Což v praxi znamená, že po zhruba 120-ti kilometrech, v Moravské Třebové na pumpě, mi bleskla hlavou myšlenka, že nemám VGA adaptér k iBooku… A karimatku… (to bude noc…)

Ale vraťme se k odjezdu. Když jsem dorazil na lavičku před obřadní síň, uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím jak Česki vypadá, čím jezdí a jestli je přesný. Byl. Přijel cca pět minut po sedmé, což já, zvyklý na Crusherův smysl pro dochvilnost, nechápal. Příjemný zelený Pažout 206 se měl stát naším kočárem pro cestu kamsi do Chotěboře na Festival Fantazie. (Po příjezdu jsem viděl na tričku jednoho sci-fi fana nálepku s logem FF, ale doplněným slovy Friendly Fucking. Jak vidno, interpretaci tohoto conu každý pochopil po svém…).

Nejdříve jsme dali napít Českimu pažoutovi a já si koupil snídani s opravdu ledovým čajem, po jehož požití jsem měl pocit, že se mi na jazyku dělají omrzliny, a mohli jsme vyrazit. Česki preferuje jednoznačně cestu přes Potštát, což mi vyhovuje, neboť hory :-). Cesta je mnohem příjemnější než po Death way u New Jičína, a těch kamionů bylo rovněž daleko méně. Přiznám se, Českiho způsob jízdy mě zaujal. Jel živě, ale bezpečně a rozhodně se nechoval jako sběratel trestných bodů. Probrali jsme společně spoustu věcí a na spoustě věcí jsme se dokonce shodli. Přišli jsme na to, že ani jednomu z nás se nelíbí nový silniční zákon a že rozhodně nepodporujeme udělení tak velkých pravomocí těm mikromozkům od městské policie.

Na přetřes přišla spousta věcí, opravdu… Většina by vydala na samostatný článek. Česki je workoholik, který má účetní firmu a ve volném čase pouští desky na Hellaxu, takže jistě pochopíte, že to není žádná lama, jakých je kolem nás tuny.

Zhruba půl hodiny před našim příjezdem do Chotěboře (naprostá díra kdesi na Vysočině.. ale… moc pěkná díra) mi přišla sms od Crushera, kde se zajímal kdy dorazíme. Odpověděl jsem mu zcela v jeho duchu, že asi pozdě, neboť vyměňujeme v Klimkovicích kolo. Nevím, jak to vzali přítomní, ale podle reakce MJ (To jste jeli z Klimkovic dvacet minut???) soudím, že to sežrali i s chlupama. Kromě Crushera, protože ten zná můj smysl pro humor.

Přijeli jsme na místo určení něco po desáté. Přednáška o historii Star Treku v ČR byla v plném proudu, ale já si ještě musel projít výslechem od nějakého dobrého muže v šatně (recepci), který na mě vybafl, co chci a co tam pohledávám. Vypadal podrážděně a přiznám se, že mě v první chvíli napadlo, jestli jsem tady správně a nezabloudil jsem náhodou na setkání svědků Jehovových. Naštěstí vše dobře dopadlo. Kolem mě byli samí trekkies a já si byl najednou jistý, že jsem trefil správně.

V tuhle chvíli skončila přednáška o hudbě ve sci-fi filmech. Projeli s námi Star Trekem, Vetřelci i Blízkými setkáními třetího druhu. Člověk by ani neřekl kolik disharmonické, nerytmické a se zvukovými efekty hraničící hudbou se člověk ve scifárnách setká. Člověk ji kolikrát vůbec ani nevnímá jak to doplňuje děj filmu. A nakonec jeden poznatek. Rád usínám při hudbě. Nastavím iMaca na usínání a ulehnu… pustím si něco uklidňujícího a při druhém tracku spolehlivě zabírám. Pokud bych si však pustil Williamsův doprovod k únosu malého chlapce z Blízkých setkání, zřejmě bych se třepal pod peřinou, hrůzou mrkal očima a při sebemenším ruchu z ulice bych dostal šok.

Dnes večer ještě máme v plánu besedu s herci dabujícími postavy seriálu ST: Enterprise, na kterou se velmi těším.

Je s podivem kolik sympatických a na stejnou notu naladěných lidí se tady sešlo. Občas o fanoušcích sci-fi a fantasy panuje názor, že to jsou podivíni, pošahanci a nepraktičtí lidé. K tomu bych dodal asi tolik. Je to pravda. Potkal jsem tady nejrůznější individua, lidi v kostýmech, lidi pomalované, lidi v uniformách, člověka ve fotbalovém dresu, lidi v tričkách se StarGatem, lidi sedící na schodech, lidi vytvářející prezentace ve svých noteboocích (počet notebooků dosahoval poměrně těsně počet přednášejících, což znamená, že naprostá většina z nich měla vlastní), lidi s pořadatelským výrazem ve tváři, lidi tvářící se, že nepatří nikam atd. atd. Obyvatelé Chotěboře vypadali v absolutní menšině.

Ale nikde, kladu důraz na slovo NIKDE, jsem nepotkal žádného frikulína (šampona) nebo jiného arogantního blba. Všechno to jsou lidé, kteří k sobě mají blízko, kteří mají společné zájmy, a ty je spojují. Jsou to lidé, kteří se společně cítí dobře, protože dobře ví, že ten, co sedí naproti je stejně “postižený”, a že se na něj nedívá jako na podivína, pošahance nebo nepraktického člověka. Možná, že tihle lidé nevědí co zrovna “frčí”, pravděpodobně nemají přehled o prvních řebříčcích hitparád, neví, co zrovna letí v Kenvelu a nečtou plátky typu Bravo Girl, ale právě proto u těchto lidí cítím velkou naději. Jinak… Dost mě překvapilo kolik věkových kategorií se sešlo. věkový průměr možná bude něco přes 25, ale poměrně velké zastoupení příznivců nad 40 mě utvrzuje v tom, že tady na věku nezáleží. Není výjimkou, když vidíte debatu 17-ti letého obeďárovance se staršími pány a dokonce docela často vidíte jak 19-ti letá slečna zcela vážně přednáší a v místnosti ji každé slovo hltají lidé od 25-50 let. Sci-fi smazává věkové rozdíly a neklade překážky v rovnocenném dialogu napříč všemi věkovými pásmy.

Potvrzují se slova jednoho chytrého člověka, který mě kdysi ke sci-fi přivedl… Děkuji, pane profesore Drozdku, máte absolutní pravdu. Sci-fi skutečně nečtou pitomci. Sci-fi čtou takřka výhradně inteligentní lidé, otevření novým myšlenkám a názorům. A že jsou občas nepraktičtí? Prosím vás… a komu z nás to vadí?

Den druhý

V úvodu článku pro dnešní den (6.7.2006) se ještě vrátím ke dni předchozímu. Na osmou večerní byla ohlášena beseda s herci dabujícími postavy seriálu ST:Enterprise. Ta beseda byla… jedním slovem ÚŽASNÁ. Nechtějte po mě, abych si jmenoval jejich jména, a i když bych tady mohl napsat jména postav, které dabují, většině čtenářů by to stejně nic neřeklo, ale takový Jiří Prágr, léta dabující např. Dustina Hofmanna, byl absolutně neopakovatelný. Klub Trekkies.TNG, který tuto besedu spáchal, zaslouží uznání a musím říct, že dojmy z tohoto večera dokázali smazat i rozčarování z neslané, nemastné přednášky o Geneu Roddenberrym a z faktu, že po desáté večerní je nemožné najít v Chotěboři jakékoli otevřené restaurační zařízení. No, nemůžeme být tak zhýčkaní a veka s paštikou + teplý ledový čaj musel stačit. Nakonec… vždyť je jedno co jíš. Důležité je s kým jíš. A koho jíš. Následoval spánek.

Vstával jsem brzy, v naději, že najdu sprchy prázdné. Leč osud to zařídil jinak… Oprava… nikoli všichni, ale pouze naprostá většina sci-fistů jsou inteligentní lidé. To hovado, které se vybobkovalo do jedné ze dvou sprch, které byly k dispozici pro cca 700 nocležníků, by zasloužilo v těch sračkách vymáchat rypák! Naštěstí tři představitelé té inteligentnější většiny sdíleli tento osud se mnou, a tak jsme čekání na volnou sprchu trávili přirovnáváním naší situace k situaci pacienta stojícího v čekárně u zubaře, leč v poněkud horších hygienických podmínkách, následně k čekárně na patologii (má-li toto oddělení čekárnu, přirozeně) a nakonec jsme se shodli, že někteří z nás by byli přímo zralí na operaci slepého střeva při plném vědomí. Zatím jediná vážná skvrna na tváři mého prvního Festivalu Fantazie tím ztratila trošinku na síle.

Po “shower intermezzo” jsem se vrátil bludištěm chodeb Chotěbořské Základní školy zpět na náš pokoj/třídu, kde jsem sbalil spacák a své věci a začal se připravovat na Den-D. Den, kdy náš skromný klub Dominion, nedávno spojený s plzeňským klubem UPKB našeho přítele Jaremiho Johansona (nic bližšího jsme prostě vybrat nemohli) vystoupí ze své pohodlné anonymity a uskuteční dlouho připravovanou přednášku, v níž jsme dokázali do té doby neuvěřitelnou věc. My jsme tím impulzem, který se přenesl přes všeobecně rozšířené neshody v oblasti české ST scény a domluvili společnou přednášku čtyř klubů, která dopadla nad očekávání dobře.

Ještě před tím jsem se ovšem zúčastnil přednášky o Perry Rhodanovi, kterou připravil Crusher. Abych ho psychicky podpořil, že… Protože každé malé dítě ví, že Perry Rhodan není nic jinýho než obyčejný vlakový čtení, že? (Už vidím Crusherův výraz… 🙂 )

Při obědě jsme se osobně seznámili s našimi slovenskými přáteli, kteří nás pozvali na Comics Salón do Bratislavy, kde se náš klub zavázal připravit blok přenášek o ST.

Ovšem, nastala čtrnáctá hodina, přednáškový sál Kulturního domu Junior se nebezpečně zaplnil, a já byl vhozen před lidi, abych to spustil. Co vám budu vykládat? Zmocnila se mě tréma jako Mažňákův tatík ježka v kleci a kruhy před očima mi bránily ve výhledu. Nicméně zvládl jsem to. A podle nezávislých pozorovatelů na mě tréma nebyla vidět. Čert jim věř.

Po besedě, jíž se zúčastnilo dle mého odhadu cca 70-80 lidí, jsem to potřeboval vydýchat a tak jsem zašel do baru Velký voči na půllitr řácky vychlazený Coly s ledem a šťastnou náhodou jsem pak mohl až do odjezdu sedět v chladném předsálí Chotěbořského kina společně s Hypo. Opět jsem si uvědomil jak okouzlující a přátelská je tahle mladá dáma, kterou jsem takovou dobu považoval za nedosažitelnou celebritu české Star Trek scény. Opět musím zohlednit fakt, že díky sci-fi člověk získává přátele, kteří s trochou dobré vůle vydrží skutečně dlouho.

Nastal čas odjezdu. Na rozdíl od cesty do Chotěboře jsem zpět do Ostravy jel s MJ a Alfáckým P. Projížděli jsme vesnice s bombastickými jmény. Pro příklad uvádím třeba Bílek. Nebo Čertoviny. Opravdu, kdo rozhodil po Vysočině tyhle názvy byl asi patřičně naplněn vtipnou kaší. Cesta do Ostravy mi ukázala jak moc se dokáže změnit člověk za volantem. Jindy klidný MJ, kterého občas dávám za příklad chladného a za všech okolností drtivě logicky uvažujícího člověka, se za volantem své červené filcky mění, čas od času, v krvelačnou bestii, která pro expresivní výraz nejde daleko. Dlužno dodat, že jiný člověk by ve chvíli, kdy MJ klidně pronese: “Co je to kreténa před námi?” mlátil pěstmi do volantu, troubil, blikal, případně by si rval vlasy a od huby by mu šlehaly blesky adrenalinu. Takže vlastně to zase tak strašné není… 🙂

Vzhledem k tomu, že MJ není vybaven dálniční známkou, byli jsme nuceni jet po okrskách a vedlejších silnicích. Paradoxně byla tato cesta tímto mnohem zábavnější, a nebýt krátkého kufrování v Olomouci a hlavně následného hlubokého zajetí po dálnici, kde jsme byli nuceni onu dálniční známkou nakonec zakoupit, mohl bych říct, že i hezčí než má cesta DO Chotěboře. Domů jsem dorazil krátce po půlnoci a sotva jsem se vybalil, praštil jsem sebou na postel a do rána o sobě nevěděl.

Festival Fantazie byl tímto za mnou a tábor se mílovými kroky blíží. Poslední dny před odjezdem vzpomínám, co všechno jsem ještě nestihl dodělat a co všechno musím ještě připsat na seznam věcí, které chci s sebou. Přece jen by bylo zoufalé, dojet na tábor, vytáhnout tiskárnu a všimnout si, že nemám kabel.