CzechTREK 3

Poprvé na conu bez taťky. On s úsměvem říká: Jednou to muselo přijít. Já říkám: Škoda, žes tam nebyl, bylo to boží.

Tak a je tu zase, po roce skoro na den přesně další CzechTREK, tentokráte už třetí v pořadí. Všichni jsme se těšili a všichni jsme se dočkali, nu a pro ty, kteří se letos na CzechTREK z jakýchkoli důvodů nemohli dostavit, jsme připravili malou a snad nenudnou, přestože jednopohledovou, reportáž z toho, jak to letos na CzechTREKu probíhalo a neprobíhalo, vypadalo a nevypadalo.

A jak to vlastně všechno začalo? Nu, na začátku bylo slovo, vejce nebo slepice, ale až tak daleko zacházet nebudeme… Na začátku byl nápad, pravděpodobně Litttle Borgův, uspořádat startrekový con. Tenhle nápad už se zrodil asi taky hodně dávno, jisté ale je, že vyšel a onen con se konal. A pro velký úspěch pak o rok později i jeho druhý ročník, na který přijala pozvání Marina Sirtis. Mnozí z nás mají jistě doma pečlivě schovanou fotku se štítkem „Objetí s Troi“. No a letos se Trekkies pustili do CzechTREKu znovu, tedy do třetice všeho dobrého. A už teď v začátku Vám musím říct jedno: bylo to velké a skvělé… (a rozhodně je za tím hromada práce)…

Vlastně ani pořádně nevím, kdy jsem se definitivně rozhodla, že na CzechTREK pojedu, protože ještě na gulášové misi u Alasaků jsem si nebyla vůbec jistá, ale nakonec jsem prostě jela. Tedy jeli jsme. (Já poprvé na con bez taťky, kterému to letos nějak časově nevycházelo.) A bylo nás šest. Jednalo se tedy o skupinovou výpravu, vlastně dalo by se říct misi, protože jsme de facto utvořili výsadek a vyjeli z domovské základny do cizích končin. Ale Misí se v žargonu našeho klubu označuje pravidelné setkávání členů, takže jsme se asi jenom vydali na výlet za dobrodružstvím a poznáním. Nejdřív jsme jeli vlakem, ale ne jen tak obyčejným, nakonec bylo totiž rozhodnuto uskutečnit přepravu rychlovlakem, tedy Pendolinem, což byla pro mě velká premiéra. Jak už jsme zmínila, jelo nás šest, Rebeka, Wesley, Korax, Oriana, Darell a já. Na druhý den ještě dorazil, spolu s Alasakovou maminkou (která ale ještě večer odjela), Milan, ale nepředbíhejme. Korax v předstihu několika dnů zakoupil místenky které šikovně nezapomněl doma, takže jsme skutečně odjeli, my ostatní pak už jen jízdenky.

Celou cestu jsme seděli proti směru jízdy, tedy zády k cíli naší cesty, ale myslím, že na zpáteční cestě už se ke spokojenosti všech sedělo pěkně po směru a i stolečky byly.

Do Prahy jsme dorazili něco před půl devátou, takže po nějakých třech hodinách jízdy.

Byli jsme téměř na místě. Zbývalo dopravit se k Hance a Karlovi do Uhříněvsi, tedy dostat se na Titan. Jeli jsme vlakem, lodí, metrem a pak tramvají…i když vlastně ne, po tom vlaku už jen metrem a nakonec autobusem. V metru jsme se, přesně jak se to podle zásad seriálů nemá dělat, rozdělili, Darell a Oriana totiž měli bydlení jinde, a autobusem do Uhřiněvsi jsme pak pokračovali jenom Beka, Wesley, Korax a já. Vystoupili jsme na určené zastávce a následovali ty, kteří už tam prý byli a pamatují si cestu, nu a asi už tam opravdu někdy byli, protože jsme se zakrátko setkali s Hypo, která nám šla tou tmoucí tmou, která už kolem desáté večer ležela všude, kam nedosvítilo světlo pouličních lamp, naproti.

Musím říct, že vystoupit na zastávce Venušina, jít do ulice, kterou pojmenovali Saturnská a pak mluvícím výtahem dojet před dveře bytu, na nichž je napsáno Titan, byl naprosto neopakovatelný zážitek a dokonale stylový začátek víkendu zasvěceného Star Treku.

V Titanu jsme se přivítali ještě s Karlem a dřívějšími už přítomnými příchozími, a to Včelkou a Johansonem. Já jsem pak ještě chvíli se zatajeným dechem procházela Titanem, bytem fanoušků Star Treku, dokonalým domovem 🙂

Jen co jsme se trochu utábořili, rozbalili Beka s Wesleym kartičky (na které se těšili už do vlaku, ale bohužel neměli stoleček, na kterém by mohli hrát) a spolu s Včelkou se pustili do

Race for the Galaxy. Sledovat je bylo zajímavé, ale přestože mi byla hra vysvětlována, nevím, jestli bych byla s to ji schopně hrát. Možná, možná ne. Možná ne.

Nevím už přesně, kdy se šlo spát, ale určitě to bylo po půlnoci, možná dost po půlnoci. Johanson ulovil zelenou pohovku v obýváku a my ostatní jsme každý ulovili kus nějaké matrace v pokoji pro hosty a spali a spali a spali až do rána… A podle Koraxe prý někdo chrápal, ale jelikož se nikdo k takto hanebnému činu nepřiznal, zůstane tento případ asi další nevyřešenou lidskou záhadou…

Druhého dne, tedy v den, kdy pomalu propukalo šílenství spojené se třetím ročníkem CzechTREKu, jsme se do Ládví přepravovali na etapy. První vůz (Salivenův), jehož osádka tvořená Marghem, Johansonem a Koraxem, byla třeba při přípravě prostor a organizaci, vyjel už před osmou. Nu a my ostatní, tedy Wesley, Hanka, Beka, Včelka a já, kteří jsme nemuseli vstávat brzy, jsme se v klidu nasnídali a zhruba kolem deváté utvořili posádku druhého vozu.

Wesley byl jmenován řidičem výpravy a musel tak v pořádku dovézt nás i auto až ke KD Ládví. Samozřejmě se mu to podařilo na výbornou, jistě částečně díky Hance coby navigačnímu důstojníkovi, hlavně ale určitě kvůli té zbrusu nové Enterprise uniformě, ve které se toho rána na CzechTREK vypravil.

Začínalo se v deset hodin v multikině Ládví promítáním filmu Star Trek II: Khanův hněv. Ještě před projekcí nás Little Borg přivítal v kině a seznámil nás s docela neuvěřitelnou historií toho, jak to vlastně s promítáním Khanova hněvu nebylo vůbec jednoduché a jak toto promítání skoro nemuselo proběhnout. Stejně jako tomu bylo loni s Prvním kontaktem, pokusili se sehnat na CzechTREK filmový kotouč se Star Trekem II. Ukázalo se ale, že není na světě nadlidštějšího úkonu. Jakkoli se Little snažil, vždycky byl absurdně odkazován na lidi, s nimiž už se jednou bavil, prostě začarovaný kruh, ze kterého nakonec vzešlo to, že v Evropě je kopie k nesehnání a pokud bychom ji opravdu chtěli, dala by se samozřejmě vyrobit, ale to je potom zase tak nějak k nezaplacení. Svět je někdy zvláštně a zbytečně složitý. Proto se Star Trek II nakonec nepromítal z filmového kinopásu, ale vlastně z digitální HD verze. A bylo to i tak velmi dobré a nikdo nepoznal rozdíl. Tedy nikdo by nepoznal rozdíl, kdyby se asi v polovině filmu, zrovna při útoku Reliantu na Enterprise, nedokončila antivirová kontrola. Tak jsme se zasmáli i mimo rámec filmu a pohotoví fotografové vtipně zachytili toto malé kino faux pas na své paměťové karty. Taky jsme měli lentilky, tedy Korax měl lentilky a jelikož lentilky jsou barevné a obsahují čokoládu, užili jsme si sledování Khanova hněvu tím víc.

Po skončení filmu jsme se hromadně vydali na oběd do blízké čínské restaurace a odtud pak do KD Ládví, kde probíhala registrace (každý jeden dostal visačku, vydání Conin, drink na osvěžení mysli a formulář na focení s herečkou) a kde se ve velkém sále slavnostně zahajoval Czech Trek 3 a následně probíhalo představování programu. Někdy v té době se na Czech Treku objevil taky Milan a paní Alasaková, takže nás subspacových bylo zase o něco víc…

A někdy v té době se z Včelky vylíhnul Andorian…a byla modrá!

A ve 14:00 to všechno začalo doopravdy!

Nejdříve přišel na řadu koncert – Holodoktor a jeho „holosongy“. Bylo to jeho první veřejné vystoupení po mnoha letech, možná dokonce od Euroconu v roce 2002. Ale my publikum jsme ho samozřejmě milovali, přestože si ne vždy byl úplně jistý. Připomněli jsme si všechny jeho/naše staré dobré známé písně z předešlých koncertů a „vydaného“ alba Star Trek Kabaret, včetně toliko milované Ostudy trekkerů, Ho Ho Chakotay, Hladové Enterprise nebo oblíbeného Sheridana, který byl pro velký úspěch opakován po tom, co jsme Holodoktora podruhé, částečně na radu Omiho, vytleskali.

Po koncertu následovalo něco, co na žádném conu ještě oficiálně (neoficiálně jistě ano, protože v uniformě nebo kostýmu své oblíbené postavy už dneska chodí kdekdo) nebylo, a to módní přehlídka s názvem Fashion Trek. V průběhu hodiny se nám představilo obrovské množství modelek a modelů, kteří předváděli své uniformy, Johanson se svými šesti kousky (z nichž jedna byla na přešívání, tedy pěti) se objevil hned několikrát, z různých startrekových sérií, a filmů. Došla řada i na typické oděvy zrcadlového vesmíru a dokonce jsme na přehlídce přivítali i majitelku uniformy z Galaxy Questu (Ziinu). Celý FashionTrek byl pak zakončen přehlídkou modelů pro běžné nošení – fanouškovskými a klubovými tričky.

Od šestnácti hodin měla probíhat beseda s dabéry Star Treku, jejíž moderování bylo svěřeno klubu Subspace, konkrétně Bece a Koraxovi. Bohužel se ale vyskytl malý, drobný, nepatrný problém. Respektive tři. Tři byl také původní počet dabérů, kteří přislíbili na CzechTREKu účast. Bohužel, Jana Musilová se z pracovních důvodů omluvila. Jan Poledník z neznámých důvodů nezvedal telefony a svou účast nepotvrdil a nakonec se také nedostavil. A Zuzana Slavíková měla mimořádnou zkoušku, takže mohla CzechTREK dorazit až o dvě hodiny později než bylo původně naplánováno. Proto došlo k drobným změnám v programu a místo dabérů se konal křest nové startrekové knihy s posádkou TOS s názvem Odkud přicházejí stíny. Velmi mě pobavilo, když jsem už při registraci zahlédla na obálce knihy nenáhodnou startrekovskou cenu 347 Kč, o to víc mě pak dostala mimořádná conová startreková sleva 47 Kč. Mám ráda tenhle sedmačtyřicítkový humor, co vy? 🙂

Od pěti do šesti pak byla pauza, kterou jsme mohli využít k zakoupení nejrůznějších suvenýrů ve foyer (i když je pravda, že tou dobou už jich tam moc nezbývalo), zahnáním hladu a žízně kdekoli nás napadlo, prohlídkou fotografií z minulých ročníků různých českých conů, hrou Twisteru (paralelně s hlavním programem probíhal v předsálí TwisterCup a v malém sále promítání TAS) nebo třeba jen korzováním a vyzařováním…třeba i inteligence.

Pódium patřilo jen Zuzaně Slavíkové (Borgské královně), Bece, Koraxovi, a jak se celkem rychle ukázalo, jejich schopnostem improvizace. Už v zákulisí se prý paní Slavíková omlouvala, že si ale vůbec nepamatuje, koho že to v tom Star Trek vlastně dabovala. Všechny startrekově orientované otázky tak byly celkem rychle, zato ale velmi vtipně (jednalo se spíš o situační humor, když paní Slavíková několikrát opakovaně odpovídala na Koraxovy otázky pouhým: „Ale já si to NEPAMATUJU..“) smeteny ze stolu. Moderátoři se ale velmi hezky přeorientovali na čistě herecké a divadelní otázky a beseda probíhala bez problémů. Za nás publikum musím říct, že jsme se opravdu bavili, i když Bece a Koraxovi tam nahoře asi nebylo zrovna nejlíp. Přes všechny překážky a nepředvídatelnosti se jim ale podařilo vést diskuzi velmi dobře a přestože to asi nebylo takové, jak si představovali, a o Star Treku se vlastně taky moc nemluvilo, jednalo se o zajímavé setkání se zajímavou českou herečkou, která „nás v žádném případě neodsuzuje a je ráda, že máme koníčka“.

Zatímco probíhala beseda, blížila se ke KD Ládví asi největší hvězda letošního Czech Treku, Denise Crosby nebo chcete-li Tasha Yarová, po loňské Marině Sirtis další z herců Nové generace. Prostor pro ni byl od devatenácti hodin a spolu s herečkou byl na pódiu i překladatel s angličtiny do češtiny (a naopak). Celá beseda probíhala naprosto úžasně. Denise byla přátelská a uvolněná, očividně se dobře bavila, žertovala s překladatelem Cedrikem a velmi vtipně a přímo reagovala na netradiční zajímavé otázky z publika. Dokonce se při poslechu češtiny naučila několik českých slov, jejichž vyslovování si několikrát během besedy se smíchem užívala.

Po skončení besedy si vzala Denise chvilku pauzu a pak začal dlouhý blok podepisování fotografií. Také já se svým číslem 81 jsem se dočkala setkání s herečkou a nechala taťkovi jako dárek k svátku podepsat jednu Tashu, musím říct, že bylo trochu veselé, když jsem předtím při vyzvedávání fotky chtěla na obálku napsat jméno Vašek…

Podepisovací mánie trvala více než hodinu a ihned po ní následovalo focení s herečkou, které trvalo jen o něco kratší dobu než předešlá autogramiáda.

Skončilo se kolem jedenácté, čímž vznikl nečekaný asi dvouhodinový skluz, jehož následkem bylo z programu vypuštěno divadelní představení OktanTeamu Plochá vlna, a následoval tak už jen TrekDance s podnázvem Když trekkies tančí. Publiku se představilo pět tanečních párů, které tančily jak klasické, tak latinskoamerické, a v jednom případě také zcela neklasické, tance. Soutěž měla odbornou porotu, v níž mimo Omiho, Molík, Bendyho a Lyty zasedla také Denise Crosby (která si taneční klání velmi užívala, fascinovaly ji pohyby boků pánů tanečníků, a to dokonce tak moc, že jim několikrát pochválila jejich pozadí a s pomocí svého překladatele se naučila říkat české „zadek“). Porota hodnotila vždy jednotlivé tance ihned po jejich odtančení, závěrečné slovo měli ale diváci v sále, kteří pomocí papírků v barvách svých favoritů hlasovali pro první tři místa. A bylo to úžasné a všichni byli dokonalí, a to opravdu, protože tančit tak, aby to aspoň trochu vypadalo, není nic jednoduchého. Nakonec ale vyhráli… zelení!

A absolutní perličkou na absolutní konec TrekDance a vlastně celého conu byla Denise Crosby, Omi a jejich nezapomenutelná společná chacha… Bylo skoro neuvěřitelné ji tam vidět tančit nebo uvědomit si, že se vlastně od sedmi do půl jedné v noci aktivně účastnila conu. Denise Crosby byla prostě skvělá!

Vím, že porovnávání je k ničemu, ale my lidi k němu tak nějak životně tíhneme, takže se neubráním srovnání setkání s Marinou Sirtis a Denise Crosby. Jednalo se o dva pro mě diametrálně odlišné zážitky, ze kterých mám však tentýž výstup, a to setkání s americkou herečkou, ze kterého nám zůstává fotka. Ale o tu zas až tak nejde. Zatímco Marina byla loni na pódiu jako entertainer, člověk, který přišel, aby bavil lidi, a říkal věci, které lidi chtěli slyšet přesně tak, jak je chtěli slyšet (a já chápu proč a chápu, že je jednodušší být na pódiu někým jiným a nepustit si fanoušky moc k tělu), Denise byla prostě Denise, uvolněná a přátelská a tak nějak mi přišlo, že mnohem víc přirozená…prostě, jak už jsem řekla, jednoduše skvělá. A myslím, že se jí na CzechTREKu líbilo, i když jí teda nechutnala ta kofola…

Skončením TrekDance se skončil taky třetí (trojka je magické pohádkové číslo) CzechTREK.

A najednou bylo po všem. Uklízelo se. Con končil. Včelka mezitím ztratila tykadla a proměnila se v Boliana, zvláštní metamorfózy…

Po jedné hodině jsme odjeli z Ládví, tentokrát v Salivenově autě, Johanson, Hanka, Korax a já, ještě s malou „snídaňovou“ zastávku u okýnka McDonald´s. Do Uhřiněvsi jsme dorazili po půl druhé, najedli a dojedli se po dlouhém dni a postupně se pochystávali spát. Na Titan přibyl nový návštěvník, Milan, takže tentokrát nás v pokoji pro hosty na ulovených matracích spalo celých šest. A všichni jsme to ve zdraví přežili.

Ráno jsme nemuseli nijak časově řešit, takže jsme vstávali až kolem desáté, což nebylo vůbec špatné, taky si pamatuju, že nám Včelka donesla do postele čokoládový koláč, což bylo už úplně dokonalé. Toho rána taky Korax prohlašoval, že ho nesmí nikdo fotit, protože je, přestože už nespí a pouze leží, bezbranný; dalším mezníkem nedělního dopoledne bylo oficiální potvrzení existence Koraxova zadku Bekou, která ho toho rána náhodou spatřila..

Nu, když jsme se postupně vyhrabali z postelí, najedli se Hančiných skvělých toustů a aspoň trochu po sobě uklidili pokoj, který nám byl zapůjčen k užívání, zhlédli jsme ještě nějaké fotky z předešlého dne a pomalu se chystali k opuštění Titanu.

Rozloučili jsme se a Margh nás, Beku, Wesleyho, Koraxe, Milana a mně, postupně odvezl na autobusovou zastávku, odkud jsme pak pokračovali do Hájí a dál metrem na nádraží Holešovice. Tam ještě, v podniku zvaném McDonald´s (opět), došlo k poslednímu posilnění se před dlouhou cestou rychlovlakem, jenž odjížděl ve 13:20. Před nádražím jsem i já porušila základní seriálovou poučku nerozdělování se, rozloučila se se zbytkem Subspace a vydala se sama tam, kam se dosud…ale ne, už se tam určitě všude vydali…

V pátek šestadvacátého září (takže je absolutně jasné, jak ve skluzu tenhle report píšu) jsem se vydala do Frenštátu koupit rámeček na fotku Denise Crosby, protože, kdybych předala dárek bez rámečku, řeklo by se, že se jednou koupí, ale kdoví kdy a jestli by k tomu „jednou“ vůbec došlo. Ve fotolabu mi nabízeli skleněný nebo plastový clip rámeček, zeptala jsem se jenom, jestli se nějak moc cenově liší a když mi bylo řečeno, že o korunu, rozhodla jsem se pro lehčí a nesmrtelnější plast. Dost mě nakonec překvapila cena. Čekala jsem cokoli, ale upřímně, tohle opravdu ne. No řekněte, Vás by nedostalo, kdybyste za rámeček na fotku Denise Crosby platili 47 korun?