Enterprise třídy Galaxy

Toto je přepis obsahu přednášky „Enterprise třídy Galaxy“.

Federace se na přelomu 23. a 24. století nacházela ve velmi dobré kondici a hranice jejího území se s připojováním dalších a dalších světů neustále rozšiřovaly. Rychlá expanze prostoru spadající pod Federaci ale také přirozeně zvyšovala nároky na dodržování jejích závazků vůči členským světům a zároveň stupňovala náročnost průzkumu dosud nezmapovaných částí galaxie.

Rostoucí náročnost průzkumu znovu nastolila téma relativně soběstačných vesmírných lodí, se kterým si Hvězdná flotila pohrávala už v minulosti a které se nakonec rozhodla naplnit konstrukcí nové třídy lodí Galaxy.

Mise

Třída Galaxy měla nad ostatními třídami lodí Hvězdné flotily vynikat hned v několika ohledech. Tím prvním měla být provozovatelnost bez nutnosti častých návštěv základen za účelem rekonstrukcí nebo doplnění zásob. Lodě měly v běžném provozu operovat v tzv. „nezávislém průzkumném módu“, umožňujícím podnikání průzkumných misí v délce trvání až 7 let. Dalším do té doby nevídaným rysem byla velkorysá obytná plocha čítající 800 000 m². Standardem bylo pokročilé vybavení pro první kontakty, průzkumné mise a biologické a ekologické průzkumy.

Životnost

Lodě třídy Galaxy v době svého vzniku představovaly to nejlepší, co byla Hvězdná flotila schopna zkonstruovat. Lodě jako Enterprise D byly konstruovány s předpokládanou životností 100 let, v průběhu kterých mělo dojít k pěti rozsáhlým modernizacím (refitům) – jedním za 20 let s tím, že jednodušší upgrady lodních systémů budou probíhat jednou za 3 roky.

Stoletá životnost se na první pohled může jevit jako dost nereálná, vezmeme-li ale v potaz fakt, že i v době konstrukce lodí třídy Galaxy (v polovině 24. století) byly stále ve službě i stařičké lodě třídy Constellation, nejeví se století nasazení ve službě jako tak nereálné.

Posádka

Jedním z častých omylů týkajících se lodí Hvězdné flotily je předpoklad, že jsou na nich udržovány jen podmínky planet třídy M. Není tomu tak – na lodích Flotily jsou systémy podpory života nastaveny tak, aby umožňovaly soužití i s více odlišnými rasami, na které Federace narazila a lodě třídy Galaxy nejsou výjimkou. Je sice pravda, že většina prostoru na lodi je nastavena na podmínky planet třídy M, některé místnosti jsou ale od začátku koncipovány jinak:

10% podmínky planet třídy H, K, L
2% třídy N a N(2)

Posádka lodi má běžně zhruba 1000 členů, v extrémních případech jako je evakuace nebo jednorázové přesídlení ale mohou lodě třídy Galaxy pojmout až 5000 pasažérů nad rámec posádky.

Třída Galaxy disponuje trojnásobně redundantními systémy podpory života – to znamená, že ani při výpadku hlavního i jednoho ze záložních nejsou osoby na palubě v přímém ohrožení života.

Taktické systémy

V závislosti na konkrétní konfiguraci plavidla, která se loď od lodi liší, může být třída Galaxy vybavena až 12-ti phaserovými poli typu X. Typ X nebo X+ byly v době navrhování třídy Galaxy tím nevvýkonnějším typem phaserových polí Hvězdné flotily. Phaserová pole, jako ta na horní straně talířové části se skládala z velkého množství (např. 200) emitorových segmentů, přičemž každý z nich disponuje výkonem až 5.1 MW (pro srovnání – typický ruční phaser má výkon kolem 0.01 MW). Phaserové emitory jsou několikrát napojeny na EPS a z pochopitelných důvodů jsou podobně napojeny i na systémy zajišťující ochranu proti požárům a kontrolu teploty.

Lodě třídy Galaxy jsou také vybaveny třemi odpalovači fotonových torpéd (jeden v talířové sekci, dva v sekundárním trupu). Torpéda mimojiné řeší praktickou nepoužitelnost phaserů při letu warpem a disponují oproti phaserům mnohem destruktivnější siloou zejména tehdy, když cíl není chráněn štíty. Dosah použitých fotonových torpéd je 3 500 000 km.

Funkce fotonových torpéd je založena na známé skutečnosti, že kontakt hmoty s antihmotou ústí v silnou explozi. Fotonová torpéda obsahují nálože obojího, udržované od sebe magnetickými poli, která při nárazu zmizí, čímž dojde k promíchání hmoty s antihmotou a ke konečné explozi. Typické fotonové torpédo obsahuje nálož antihmoty o váze 1.5kg, má rozměry 2,1 x 0,76 x 0,46m a celkem váží 248 kg.

Hlavní deflektor (vychylovač)

Ačkoli je pravda, že je pravděpodobnost náhodné srtážky lodě s nějakým objektem ve vesmíru extrémně malá, představuje vzhledem k dopadům takové srážky přesto vážné riziko spojené s mezihvězdným cestováním, obzvláště probíhá-li v nadsvětelných rychlostech. Bavíme se zde nejen o mikroskopických, okem těžko pozorovatelných částečkách, ale třeba i o mnohem méně častých (ale o to nebezpečnějších) samostatných atomech vodíku, které mohou ve vyššich rychlostech při kolizi s lodí způsobit vážné škody.

S funkcí hlavního deflektoru souvisí ještě jeden pojem, a sice deflektorové štíty. Jak název napovídá, tyto jsou generovány hlavním deflektorem a jejích účelem je odražení mikro částic, které by mohly kolidovat s trupem lodi. Makroskopické částice, které jsou příliš velké na zachycení deflektorovými štíty jsou vychylovány přímo parabolou deflektoru, která je na dlouhou vzdálenost zaměří a odchýlí z kurzu a jejíž funkce by se tak dala vzdáleně přirovnat k jednoúčelovému „odpuzovacímu“ vlečnému paprsku.

Protože je funkce hlavního deflektoru založena na práci se subprostorovými poli a protože vyzařuje elektromagnetické záření rušivé pro senzory dlouhého dosahu, jsou senzory dlouhého dosahu umístěny přimo za parabolou deflektoru a jsou s ní osově zarovnány. Senzory dlouhého dosahu se tak mohou dívat skrze „oko hurikánu“.

Talířová sekce trupu obsahuje samostatně provozovatelné menší deflektory postačující pro let impulzní rychlostí – ty jsou potřeba v případě, že dojde k separaci trupu.

Separace trupu

Lodě třídy Galaxy se skládají ze dvou integrovaných plavidel seskupených v jednu hvězdnou loď. Ve výjimečných případech je tak možné, aby se skupina tvořená oběma plavidly rozdělila a aby tato dále fungovala relativně nezávisle. Oba moduly – talířový a bitevní – jsou mezi sebou propojeny řaou úchytů, propojek a průchodek turbovýtahů.

V případě potřeby je možné s talířovým modulem přistát na povrchu planety. Jde o postup, na jehož začátku loď proskenuje cílový terén a místní planetární podmínky, včetně typu materiálu, na který bude modul dosedat, hustoty atmosféry a teploty. Na základe modelových situací uložených v počítači dojde k nastavení výkonu inerciálních tlumičů, talířového deflektoru a dalších systémů tak, aby dopady přistání na povrch byly pro posádku minimální. Upřednostňovanými povrchy pro přistání jsou pláže, hluboká voda, hladký let a travnaté povrchy. Oproti tomu existuje řada typů terénu, které jsou pro přistání modulu zcela nevhodné – například skalnaté oblasti nebo Veridian III 🙂

Vzhledem k extrémnímu namáhání trupu talířového modulu nejen při vstupu do atmosféry, ale zejména při kontaktu s povrchem se předpokládá, že talířový modul po přistání již nebude možné uvést zpět do provozu. Flotila zaznamenala případy, kdy posádka jednoduše vyčkala příletu záchranných plavidel Federace, i takové, kdy došlo k celkové evakuaci modulu a jeho zničení místními domorodými formami života.

Struktura lodi

Výroba, údržba i provoz všech lodí Hvězdné flotily se opírá o trojrozměrný referenční souřadnicový systém, přičemž osy XYZ jsou určeny tak, jak je uvedeno na obrázku. Všechny fixní komponenty lodi, ať už se jedná o místnosti, konzoly nebo o jednotlivé panely zdech chodeb, mají v tomto souřadnicovém systému definovánu svou polohu. Používanou jednotkou v rámci tohoto souřadnicového systému je centimetr.

Lodě třídy Galaxy v tomto ohledu rozlišují tři různé konfigurace trupu: spojenou, talířový modul a bitevní modul. Každá z konfigurací má vlastní nulový bod určený XYZ souřadnicemi bodu, který je nejvíc vepředu. Takový bod talířového modulu je tak označen jako XYZ_S 0, 0, 0. Nulový bod spojené konfigurace XYZ_D 0, 0, 0 je s ním pochopitelně shodný. Nulový bod bitevního modulu XYZ_B 0, 0, 0 také odpovídá souřadnicím XYZ_D 0, -1676, 25146 vztaženým ke spojené konfiguraci trupu. To znamená, že bitevní sekce začíná 25146 cm za začátkem talířové sekce. Zvláštní komponenty lodi jako warpgondoly mají vlastní nulové body.

Interiérový souřadnicový systém se od toho vnějšího liší. Je uzpůsoben tak, aby bylo na jeho základě snáze rozpoznatelné, kde se souřadnicemi určený objekt nachází. Vnitřní koordinátový systém je představován jako šesti- až patnáctimístný kód, který se zapisuje následujícím způsobem:

12-1234-000/000/000

Rozpad kódu:

12 – Označení čísla paluby (0-16 talířový modul, 8 – 36 bitevní modul).
1234

12 – V případě místa uvnitř talířového modulu toto dvojčíslí nabývá hodnot 01 – 36 a označuje jednu z 36 sekcí modulu. V případě bitevního modulu je první číslovkou vždy 5, za kterou následuje označení jednoho z 9 sektorů bitevního modulu.
34 – číslo sektoru trupu, používá se v každém modulu jinak.

000/000/000 – XYZ koordináty, používají se v situacích, kdy je vyžadována vysoká přesnost idetifikace umístění objektu.

Uveďme následující příklad identifikátoru:

05-1407

První dvojčíslí „05“ identifkuje palubu 5, která se nachází uvnitř talířového modulu, hledaná místnost/objekt se tedy nachází v něm. To potvrzuje i další část identifikátoru – „14“ do rozmezí hodnot 01-36 používaných pro identifikaci sekcí talířového modulu, „07“ pak slouží pro označení přesné části sekce, ve které se hledaný objekt nachází.

Šestičíslí 12-1234 se také používá při identifikaci místností, jejichž polohu tak lze přibližně určit na základě samotného identifikátoru.

Hlavní počítač

Hlavní počítač je po samotné posádce zřejmě ten nejdůležitější systém na lodi. Proto je počítač tvořen hned třemi plně redundantními počítačovými jádry – to znamená, že i při výpadku dvou z nich může ten třetí plnohodnotně spravovat všechny funkce lodi. Dvě z těchto jader se nalézají mezi palubami 5 a 14 v talířovém modulu a třetí mezi palubami 30 a 37 v bitevním.

Každé jádro počítače obsahuje sadu zesilovačů subprostorového pole, které vytvářejí symetrické distorzní pole (3350 milicochrane) umožňující funkci přenosu dat optickými vlákny vysokými nadsvětelnými rychlostmi.

Výpočetní operace ale nemusí být vždy prováděny přímo jádry hlavního počítače – napříč lodí je rozmístěno 380 subprocesorů, které jsou využity pro jednodušší úlohy a které redukují zátež jader počítače i využitou šířku pásma pro přenos dat.

Data jsou ukládána na isolineární čipy seskupené do 2048 modulů, přičemž každý modul obsahuje 144 čipů. Vstupně-výstupní rychlost je 4600 kQadů/s, kapacita zhruba 630 000 kQadů.

Isolineární čip

Isolineární čipy plní funkci hlavních úložných médií. Standardně disponují kapacitou 2,15 kQadů a mají zabudovaný samostatný nanoprocesor pro správu dat a přístupu k nim. Některé čipy, zejména ty použité v hlavním počítači, obsahují stopové množství iridia zvyšující propustnost o 335%.

PADD

Padd je standardní pomůcka pro přenos dat a jednoduchou agendu.

Standardně 10 x 15 x 1 cm
Celá elektronická část zalita v epoxidu, měla by vydržet i pád z 30m
Vyměnit lze baterii (!), isolineární čip a subprostorový přijímač
Výdrž 16 hodin, indukční dobíjení, před vybitím buďto uspání nebo přenos dat do jiného Paddu

Únikové moduly

Lodě třídy Galaxy jsou pro případy nutné evakuace vybaveny 400 únikovými moduly umožňujícími rychlý odlet od lodi rychlostí 40 m/s. Při odletu od lodi je modul odstřelen, automaticky se roztočí se generátor umělé gravitace a nastartují se inerciální tlumiče – ty jsou přitom rozhodně potřeba, únikové moduly totiž vynikají velmi dobrou manévrovatelností. Jsou schopny udržovat podporu života v délce 86 člověkodní (např. pro dva lidi tedy 43 dní). Disponují schopností vstupu do atmosféry a přistání na povrchu planety a lze je mezi sebou vzájemně propojovat a v případě potřeby tak vytvářet prostornější obytné komplexy.

Moduly jsou vybaveny výkonnými subprostorovými vysílači a obsahují potravu a lehké skafandry, zejména použitelné pro opravy modulu ve vesmíru.

Únikový modul má rozměry 3x3x3 m a má hmotnost 1,35 tuny.

Růst Federace a pokroky na poli průzkumu vesmíru neustále zvyšují nároky na funkčnost vesmírných lodí i na jejich počet. Konflikty s Borgy, Klingony a Romulany, kterým Flotila v průběhu 24. století čelila, podtrhují potřebu silné defensivní schopnosti a Flotila tak dochází k závěru, že je výhodnější konstruovat větší množství jednodušších specializovaných lodí…

Lodě třídy Galaxy tento mix ale výborně doplňují a jsou užitečné v místech za hranicemi území Flotily, kde vyvstává potřeba spolehlivého autonomního chodu.

Nejde o statický konstrukt, ale o dynamický celek, který Flotila postupně přizpůsobuje měnícím se potřebám mezihvězdných misí – tomu odpovídá předem plánovaný program několika refitů. Po dvaceti letech bude třída Galaxy teprve v první pětině své plánované životnosti.

Na lodi se i po desetiletích budou objevovat noví kapitáni a noví důstojníci a budou plnit úkoly důležité pro udržování míru napříč Mléčnou drahou a pro průzkum neznáma.

Galerie

[Not a valid template]

Tento článek byl vytvořen na počítači Macintosh Classic, prakticky totožném s tím ze scény
„Ahoj, kompjůtre“ ze Star Treku IV.

korax, 03-03-2018