Technika Deep Space Nine

Toto je přepis obsahu přednášky „Technika Deep Space Nine“.

Typ:	Cardassijská stanice typu Nor
Průměr:	1452 m
Výška:	969 m
Počet palub:	98
Kapacita:	až 7000 lidí (typicky 300 – 2000)

Základní informace o stanici můžeme doplnit velikostním srovnáním s různými dalšími loděmi a stanicemi. Ze srovnání je patrné, že Deep Space Nine je na poměry Star Treku nezvykle velká konstrukce. Velikostně ji předčí snad jen federační základna na orbitě Země, která je se svými 5,5km na výšku výrazně překračuje hranice srovnávacího obrázku.

Struktura stanice

Deep Space Nine se skládá z několika menších celků, každý z nichž slouží jinému účelu. Tím prvním je centrální jádro stanice. Obsahuje OPS, promenádu, senzorový modul, dále pak subprostorové antény a emitor vlečného paprsku, komplex energetického systému a sekundární příčná ramena, která jádro spojují se zbytkem stanice.

Centrální jádro se přímo napojuje na obytný prstenec. Ten, jak název napovídá, obsahuje především kajuty a s nimi související infrastrukturu, krom toho ale také přistávací plošinu pro plavidla menších rozměrů (např. pro runabout) a v průběhu času zde byly také dodatečně instalovány obranné systémy. Nakonec pak příčná ramena, která celý komplex napojují na dokovací prstenec.

Dokovací prstenec je největší komponentou stanice. Jak se dá odtušit, nejvíce se vyznačuje infrastrukturou pro dokování lodí různých typů a rozměrů. Proto je vybaven dvěma typy kotevních svorek, které jsou přizpůsobitelné konkrétním standardům/potřebám dokujících lodí a jsou tedy využitelné mnoha různými typy lodí, ne jen těmi federačními nebo cardassijskými. Krom kotevních svorek prstenec obsahuje moduly senzorového pole, nákladové prostory a reakční pohon, který může stanici v případě nutnosti velmi pomalu přepravit na velmi krátké vzdálenosti. Dokovací prstenec nakonec obsahuje část infrastruktury pro zpracování rudy, která odkazuje na původní účel stanice – zpracování rudy těžené Cardassiany na Bajoru.

Z dokovacího prstence vystupují dominantní „kly“. Jde o dokovací pylony, na kterých se nachází třetí typ dokovacích systémů, určených především pro velká a nadměrně velká plavidla jako jsou nákaldní lodě a podobně. Původní myšlenka byla taková, že lodě běžných rozměrů se ke stanici budou připojovat skrze dokovací prstenec, zatímco rozměrnější lodě přepravující těžební materiál se ke stanici připojí skrze tyto pylony, které jsou navíc umístěny na začátku workflow zpracování rudy – dokovací pylony totiž obsahují drtivou většinu vybavení pro zpracování rudy, které začínalo v horní části pylonů a pokračovalo směrem dolů. Po zpracování byla ruda buďto ze stanice expedována nebo uskladněna v nákladových prostorech poblíž přechodových komor.

Málo známou skutečností je, že výše uvedené zobrazení není jedinou možnou konfigurací trupu stanicí typu Nor. V případě potřeby, zejmnéna v situacách, kdy by se ke stanici běžně připojovalo větší množství nadměrných lodí, je možné dokovací pylony otočit o 180 stupňů a tím zjednodušit dokovací manévry.

Celkový koncept konstrukce stanice se oproti lodím Hvězdné flotily liší: oproti nim se totiž cardassijští návrháři více spoléhají na silný vnější trup a vnitřní konstrukce řeší poměrně jednoduchými a lehkými materiály. Pokud tedy na stanici dojde k porušení trupu, může způsobit více škod než kdyby k němu došlo na stanici nebo lodi flotily. Na stanici se sice vyskytuje několik hermeticky uzavřených místností, jedná se ale hlavně o laboratoře a sklady nebezpečných materiálů. Trhliny v trupu do 6,5 cm² mohou být zavařeny během dvou hodin bez toho, aby znatelně poškodily životní podmínky.

Velitelský modul

Nepřesný výraz „velitelský modul“ používám záměrně, protože zatímco hvězdná flotila ho označovala jako OPS, za dob Cardassijské okupace se mu říkalo velící centrum. Na rozdíl od ostatních částí stanice nebylo velící centrum zkonstruováno v blízkosti Bajoru, ale na orbitě Cardassie I, kde byly dostupnější podstatně odolnější a kvalitnější materiály. Velící centrum pak bylo nákladními loděmi vlečným paprskem dopraveno k 5 světelných let vzdálenému Bajoru a připojeno ke stanici.

Těžební infrastruktura

Přestože po převzetí kontroly nad stanicí Federací na stanici proběhla rozsáhlá rekonstrukce, zůstalo na ní nainstalováno velké množství zařízení určených k jejímu původnímu účelu – zpracování rudy. Ta byla nejčasteji na stanici z povrchu Bajoru přepravena nákladními loděmi, které se ke stanici připojily skrz velké dokovací porty na dokovacích pylonech. Z dokovacích portů pak probíhalo zpracování rudy, které se v průběhu času měnilo jen minimálně. Zpracovaná ruda byla buďto uskladněna ve staničních skladech, nebo byla přímo expedována nákladními a obchodními loděmi kotvícími u dokovacího prstence.

Údržba

Za dob Cardassijské okupace se údržba stanice prováděla tak, že kritické systémy jako fúzní generátory, vedení plasmy nebo štíty byly neustále sledovány týmem inženýrů, zatímco nekritické systémy byly kontrolovány podle plánu údržby. Docházelo tak k nahrazování vadných komponent komponentami z lodních skladů nebo replikovanými komponentami.

Plán údržby pracoval s prioritami od 1 do 12 (12 je nejvyšší priorita), které přiřazoval na základě historicky zaznamenané poruchovosti jednotlivých systémů a jejich důležitosti pro chod stanice.

Po převzetí stanice Hvězdnou flotilou se systém údržby pochopitelně změnil, aby odpovídal standardům flotily – nově se tak opravám přiřazuje priorita od 1 do 5 (1 je nejvyšší priorita), ale samotné protokoly a diagnostické procesy se od těch standardně používaných ve flotile pochopitelně liší. V porovnání s ostatními zařízeními flotily pracuje staniční údržba více operatině, zejména v závislosti na urgentnosti poruchy a času na opravu. Například zbraňové systémy ale stále vyžadují nepřetržitý monitoring 26 hodin denně (stanice dodržuje bajorský šestadvacetihodinový denní režim).

Úpravy stanice

Primární energie pro všechen kritický staniční hardware je generována fúzním generátorem umístěným na spodní straně spodního jádra. Sekce generátoru se stává z šesti komor pro fúzní reakci, které dohromady do oběhu na Deep Space Nine dodávají energizovanou plasmu. Skupina reakčních komor generátoru je ve špičce schopna generovat až 790 terawattů energie, od té doby, co stanici ovládá Federace jsou ale v provozu jen 4 komory, přičemž první ze zbylých dvou komor funguje jako rezerva a druhá je nefunkční. Systém pro distribuci energie se za dob cardassijské nadvlády nejmenoval EPS ale iontová energetická síť, každopádně se jedná o velmi podobnou technologii.

Palivo, kterým je deuterium, je lehce nahřáto z teploty 10,3 na 13,4 kelvina, čímž se z polotuhé hmoty stává břečka, která je poté přesunuta napříč spodním jádrem do neoplesiových dutin, které jsou součástí systému pro úpravu paliva. V dutinách o průměru 7,66 centimetrů a délce 75,9 centimetrů je palivo vysokm tlakem přetvořeno do formy tyčí, které jsou dále zpracovány do formy většího množství pelet. Ty jsou potom dávkovány do reakčních komor. Ze spodního jádra je pak energie distribuována napříč stanicí. Přímo z jádra vede šest velkých vedení EPS, každé o průměru jeden metr. Důvod rozmístění vedení je jasný – minimalizace dopadů možného poškození.

Z výše uvedeného je vidět, že i po „změně režimu“ zůstal energetický systém de facto beze změny. Vzhledem k tomu, že je přitom stanice využívána zejména bajorany a Federací to z DS9 dělá jedno z míst s největší koncentrací redukcí do zásuvek v kvadrantu.

Počítačový systém

Stanici udržuje v chodu počítačový systém tvořený původním cardassijským HW a SW, doplněný o dodatečnou techniku hvězdné flotily.

Počítačový systém stojí na třech počítačových jádrech a koprocesoru hvězdné flotily. Jde to ruku v ruce s cardassijským zvykem dvjitých záloh, což zjednodušuje údržbu a snižuje riziko výpadku počítače. Každé jádro má 16×45 metrů. Stejně jako na většině lodí je jedno jádro schopné zajistit chod základních systémů na stanici a dvě jádra obstarají zhruba 85% typických výpočetních požadavků na stanici. Každé jádro během svého běhu provádí průběžnou analýzu všech procesorů a v případě odhalení poruchy přestane daný procesor používat (směruje tedy výpočetní úlohy do jiných procesorů) a umožní tak další diagnostiku a opravu defektu. Na rozdíl od lodí hvězdné flotily, které přenášejí signály do počítačových jader nadsvětelnou rychlostí zde probíhá přenos dat podsvětelnými rychlostmi. Koprocesor hvězdné flotily na rozdíl od počítačových jader přenáší data nadvětelnou rychlostí, z čehož vyplývá, že je vybaven generátory subprostorového mikropole. Koprocesor řeší zejména překlad cardassijských programů do formátu spustitelného na hardwaru hvězdné flotily a konverzi souborů za stejným účelem.

Přes vše výše uvedené ale zůstal základ počítačového systému beze změny i poté, co kontrolu nad provozem stanice převzala Federace – rozhraní i datové struktury jsou stále cardassijské a uživatelé systému si tak krom cardassijštiny museli osvojit i 243-bitové programování, na kterém je systém založen.

Přístup do počítačového sysému vyžaduje bezpečnostní ověření prostřednictvím řady autentifikačních vrstev, které ověřují identitu uživatele. V závislosti na úrovni zabezpečení se může jednat krom hesla i o sken sítnice a dokonce i o sken DNA. Nastavování přístupových oprávnění je v kompetenci několika důstojníků flotily i bajorské osádky. Je ale stále pravda, že je stanice v seriálu už 20 let stará a mnohá zabezpečení tak lze obejít, přesto se daří odhalit pachatele většiny narušení bezpečnosti a časté změny přístupových hesel nakonec informačnímu systému zajistily akceptovatelnou úroveň zabezpečení.

Zbraňové systémy

Za dob okupace nebyla stanice vybavena žádnými obrannými systémy, které by stály za řeč – a to byla jedna z prvních věcí, které se po „změně režimu“ musely změnit, protože hrozilo, že se Cardassiané budou chtít stanice opět zmocnit. Na stanici tak byly dodatečně instalovány velké generátory štítů, do zbraňových věží byly instalovány phaserové emitory a později byly doinstalovány i rotační odpalovače fotonových torpéd.

Senzorové systémy

Počet a typ instalovaných senzorů v průběhu času prošel několika zásadními změnami. V průběhu cardassijské okupace bylo na stanici vědeckému výzkumu věnováno jen minimum úsilí a většina senzorového průzkumu byla prováděna prostřednictvím přítomných cardasijských lodí v blízkosti stanice. Ty se většinou soustředily na monitoring a plánování těžebních operací na povrchu Bajoru.

Primární senzory jsou na stanici seskupeny do několika nepravidelně tvarovaných sestav/palet, které jsou, jak je vidno z obrázků, mírně zapuštěné do trupu stanice. Od vlivů okolního vesmíru jsou chráněny vrstvou žlutého nebo fialového nátěru hafnia a duranidu.

Další senzorové systémy jsou nainstalovány okolo OPS a většinou jsou dedikované nějakému specifickému účelu.

Většina systémů dále plní svou funkci i v průběhu provozu stanice Federací. Předmětem jejich chodu už ale pochopitelně není monitoring těžebních operací. Hlavní podíl na tom samozřejmě má objev bajorské červí díry, který má z vědeckého hlediska naprosto zásadní význam a většina senzorových systémů proto dlouhodobě slouží potřebám průzkumu červí díry. Po eskalaci nepřátelských aktivit ze strany aliance Cardassie a Dominionu se marginální část senzorů začala věnovat obranným a výzvědným úkolům. Konec konců, Cardassie je od stanice relativně blízko – jen 5,25 světelných let.

Komunikační systémy

V době, kdy stanici provozovali Cardassiané komunikačním potřebám bohatě postačovalo pole relativně jednoduchých subprostorových antén, které neměly problém zajistit spolehlivou komunikaci s nedalekou Cardassií I. Situace se ale pochopitelně změnila poté, co kontrolu nad stanicí převzala Federace, čímž se znatelně prodloužila vzdálenost, na kterou bylo potřeba komunikovat. Zatímco se tak Deep Space Nine mohla napřímo spojit s nedalekými planetami  jako Bajor nebo Ferenginar, s většinou Federace komunikovala s pomocí federační retranslační stanice, díky níž mohla komunikovat se Základnou  375, která v případě potřeby subprostorový signál dále přeposílala.

Po rozvoji aktivit Federace v kvadrantu gama využívala stanice ke kontaktu se vzdálenými loděmi signálu, který po průchodu skrze bajorskou červí díru zpracovala retranslační stanice na druhé straně červí díry. 

---

Původně dost hrubě navrženou konstrukci stanice se i po desetiletích chodu daří Federaci a Bajoranům přizpůsobovat postupně se měnícím potřebám misí, které plní i posádky a civilistů, kteří na ní pobývají. Nejen díky tomu mohla Deep Space Nine sehrát zásadní roli v hlavních událostech druhé poloviny 24. století, čímž se z ní stalo jedno z nejdůležitějších míst v kvadrantu alfa.

Tento článek byl vytvořen na počítači Macintosh Classic, prakticky totožném s tím ze scény
„Ahoj, kompjůtre“ ze Star Treku IV.

Retro Enterprise

Před nějakou dobou jsem na internetu objevil tento krásný remake klasické Enterprise, který jeho autor popisuje jako „jak by Enterprise vypadala, kdyby byla ovlivněna popkulturou 50. let“.

Přinejmenším mi se moc líbí, je to taková Enterprise líznutá designem Ferrari. Nedalo mi to a autorovi jsem „Constitution Luxury Class“ pochválil a zeptal se, jestli by mi ji neposlal jako poster – naštěstí se k tomu chystá. Půjde o poster 24×36 palců a bude k dispozici v dohledné době. Takže jestli o tenhle kousek máte někdo zájem, dejte mi vědět, přiberu jeden i pro vás 🙂

UPDATE: Retroprise je k dostání na adrese http://www.cafepress.co.uk/retroprise. Pokud by o ní někdo měl zájem, dejte mi vědět.

Technické návrhy pro TMP [část 2] – klingnské křižníky

V prvním celovečerním filmu na motivy klasického Star Treku vystupují tři klingonské křižníky (pro zajímavost byla jejich třída ve finále pojmenována jako K’T’inga a blížší informace o jejím výsledném pojetí můžete získat zde), které se již dříve objevily v seriálové epizodě „The Enterprise Incident“ (Případ Enterprise) a které, stejně jako Enterprise, navrhl Matt Jefferies.

„Vzpomínám si, že jsem ty klingonské lodě navrhoval doma,“ vzpomíná Jefferies, „ve studiu se toho tenkrát dělo celý den strašně moc. Protože byli Klingoni nepřátelé, musel jsem navrhnout loď tak, aby ji bylo možné okamžitě odlišit. Musel jsem si být jistý, že nebude možné, aby si divák spletl klingonskou loď  s lodí našich kladných hrdinů.“ Pokud vám to příjde přitažené za vlasy, připomeňme, že se Star Trek točil v šedesátých letech a že tehdejší televize měly jednak malou úhlopříčku, jednak byla kvalita obrazu na dnešní poměry velmi slabá. Pro představu se můžete níže podívat, jak asi obraz v lepším případě vypadal.

Po dokončení návrhu lodi byla schémata poslána do American Model Toy Corporation. „Vrátili nám model, který jsme pak v seriálu používali.“ Původním model lodi byl věnován Smithsonijskému národnímu muzeu aviatiky a kosmonautiky. „Myslím, že ho tam ještě mají“, doplňuje Jefferies, „stejně jako Enterprise.“

V roce 1996 byl pro potřeby epizody „Trials and Tribble-ations“ (Trable s triblováním) seriálu DS9 postaven nový model. Protože nebyla v původní epizodě s tribly, na kterou DS9 navazovala, klingonská loď nikdy vidět, byl model osazen směsí detailů z verze pro seriál i film Motion Picture.

Další model stejně lodi byl pak nakonec připraven už zcela digitálně, a sice pro remasterovanou verzi klasické epizody.

Model

Model upravené klingonské lodi pro první celovečerní film měřil 180 cm. Hlavní rozdíl činil velký počet detailů, které byly pochopitelně přidány, aby loď vypadala na velkém plátně co nejrealističtěji.

Podle slov režiséra speciálních efektů filmu měla klingonská loď vypadat jako „nepřátelská ponorka z druhé světové, která už příliš dlouho nikde nebyla“. Návrh Andrewa Proberta toho, co se skrývalo pod atypicky tvarovaným trupem klingonské lodi, pomohl ustálit klingonský styl pro všechny následující Star Trekové odnože.

Technické návrhy pro TMP [část 1] – Enterprise

Když se Star Trek poprvé chystal na plátna kin, bylo samozřejmě potřeba za tímto účelem upravit modely vesmírných lodí a samozřejmě i interiérů. Na kinopásku bylo jednak možné zachytit mnohem větší míru detailů, jednak bylo záhodno Star Trek upravit, aby působil více stylově. Těmto účelům měla posloužit řada menších i větších úprav na interiéru i exteriéru Enterprise  nebo třeba klingonských lodí.

Enterprise

K prvnímu redesignu Enterprise došlo už několik let před začátkem natáčení prvního Star Trek filmu, v době, kdy se místo něj plánoval nový seriál „Phase II“. Ujal se ho Matthew Jefferies, který má na svědomí i původní podobu Enterprise z Klasické série. „Chtěl jsem, aby se jediná výrazná změna týkala motorů, změnili jsme jak nosníky, tak samotné gondoly. Stále jsem stál o co nejčistší design. Vše, co lidé vytvoří, se nakonec pokazí. Tak proč dávat něco do toho nejméně přístupného prostředí a komplikovat tak opravy poškozených částí, když mohou být uvnitř?“

Exteriér Enterprise, ačkoli doznal značných změn, stále respektuje základ položený Jefferiesem v polovině šedesátých let – ke změnám došlo namátkou u vrchní (můstkové) části primární sekce trupu, upraveny byly výše zmíněné warpgondoly a samotná loď se prodloužila, stejně tak válcovitý sekundární trup se lehce nafouknul. Na „krku“ lodi se navíc objevil odpalovač fotonových torpéd, který se v jedné scéně filmu předvede v plné parádě. Pro úplnost uveďme, že v Klasické sérii byly odpalovače torpéd sice teoreticky umístěny na podobné poizici, ale vidět ve skutečnosti nikdy nebyly a co se exteriéru týče, torpédomet byl na trupu aktualizované Enterprise jednoduše novým prvkem.

Model nové Enterprise byl také navržen tak, aby ho bylo v případě potřeby možné separovat, k čemuž ale nikdy nedošlo.

Na modelu byly pochopitelně použity kvalitní textury, byla přidána řada oken a došlo k mnoha dalším méně významných změnám, které ale ve svém výsledku v kině zaručily mnohem realističtější vizi budoucnosti, než kterýkoli předchozí Star Trek.

První obrázek nové Enterprise!

Jen dva dny zbývají do uvedení kinotraileru na chystaný jedenáctý celovečerní film na motivy Star Treku, ve kterém bychom měli konečně získat ucelenou představu o tom, jak bude nové pokračování Star Treku vypadat. Jako jakési lákadlo může fungovat nově vypuštěný obrázek, který jako vůbec první zobrazuje celou Enterprise.

Ta je podle mého názoru dostatečně věrná designu Enterprise z půdovního seriálu, přitom je ale dostatečně „in“, aby zaujala i obyčeného diváka. Myslím si, že je to přesně to, co Star Treku doposud chybělo, aby více zaujal širokou veřejnost (když pominu seriál Enterprise) – posuďte sami.

K'T'inga

Třída K’t’inga byla nejpoužívanějí třída lodí klingonského impéria třiadvacátého a čtyřiadvacátého století.

Historie

Hned od svého uvedení do služby v roce 2270 byla K’t’inga považována za třídu nejsilnějších bitevních lodí Klingonských Obranných Sil a v průběhu devadesátých let třiadvacátého století dokonce sloužila jako vlajková loď Impéria.

Křiřníky tř. K’t’inga byly ve službě již od roku 2272, kdy stanice UFP Epsilon IX zaznamenala zničení tří lodí třídy K’t’inga entitou později známou jako V’Ger. Zájem Hvězdné flotily o třídu byl takový, že se již v roce 2285 objevila ve výcvikových programech Kobayashi Maru na Akademii Hvězdné Flotily.

Lodě této třídy se používaly téměř sto let, neb se ukázaly jako dobře navržené a spolehlivé lodi a navíc i jako rovnocenní soupeří federačních lodí třídy Constitution, Miranda a dokonce Excelsior. Lodě třídy K’t’inga se s několika vylepšeními používaly jako bojové síly prvních linií v bitvách a jako spolehlivé patrolní lodě na hranicích (nejen) klingonského území, a to i v Druhé Válce UFP a Klingonského impéria s Dominionem v průběhu sedmdesátých let 24. století. Nebyly voleny pro všechny druhy misí, avšak pro některé úkoly se hodily mnohem více než třeba lodě třídy Bird of Prey.
Technické údaje

Design a uspořádání lodí třídy K’t’inga byl logickým pokračováním designů předešlých tříd lodí Impéria počínaje třídou D5.

Větší část objemu je orientována v zadní sekci lodi. Můstkový modul je umístěn v kulovitém útvaru umístěném na přední straně lodi, se kteou je spojován relativně tenkým „krkem“. Z inženýrské sekce na „zadku“ lodi vyčnívají dvě warpgondoly a na zadní straně lodi jsou umístěny impulsní trysky.

Taktické systémy

Hlavní zbraňové systémy, kterými třída K’t’inga disponuje, jsou disruptory a odpalovače fotonových torpéd. Některé lodě této třídy byly dokonce dovybaveny phaserovými systémy.

Ve svém klasickém provedení byly odpalovače torpéd umístěny na přední a zadní straně lodi. Zadní odpalovač fotonových torpéd byl umístěn mezi impulsními tryskami. Během nabíjecí sekvence se interiér odpalovací komory rozzářil do červena. Tato třída byla dále vybavena duálními disruptory namontovanými na přední stranu lodi. Co se jejich síly týče, pro loď třídy Galaxy hrozbu nepředstavovaly, pro slabě bráněné kolonie a výspy ale ano.

Je neznámo, zda zde byly užity disruptory typu 3 zníměné ve filmu Generations.

Star Trek: Starship Spotter identifikuje osm disruptorových émitérů, ovšem z těch byly v akci k vidění pouze dva. Pokud je ale rozmístění zbraní K’t’ingy alespoň podobné tomu třídy D7, pak je možné, že je na tříde také pář dualních předních disruptorových emitérů namontovaných na warpgondolách. Prohlídka samotného modelu třídy K’t’inga naznačuje, že další emitéry se nacházejí na obou stranách můstkové sekce, tzv. „hlavy“ lodi.

Na konci 24. století bylo mnoho lodí této třídy dovybaveno novými technologiemi aby byly rovnocennějšími soupeři tehdejších sil znepřátelených stran – jejich přední odpalovače torpéd byly nahrazeny silnějším typem disruptorů.

Tyoto lodě byly, jako většina klingonských lodí té doby, vybavený Maskovacím zařízením, díky kterému se mohly vyhnout nechtěnému odhalení. Během let své dlouhé služby byly lodě třídy K’t’inga postupně vybavovány novějšími a novějšími typy maskovacího zařízení. Tyto lodě pak ale byly známé díky faktu, že nedokázaly stoprocentně blokovat vypouštění gamma záření.

Podpůrné systémy

Některé lodě této třídy byly vybavený kryogenní technologií, která dovolila posádce navodit kryogenní spánek a přečkat tak dlouhé cesty.

Interiér

Můstek je umístěn ve vrchní části přední („hlavové“) sekce lodi. Na přední stěně můstku se nachází obrazovka, kterou ke svým potřebám užívá kapitán lodi. Na vyvýšené plošině uprostřed můstku a před hlavní obrazovkou se nachází kapitánské křeslo otočné o 360 stupňů – tak mohl kapitán bez námahy sledovat všechno dění na můstku.

Přímo za kapitánským křeslem jsou dvě konzole pro obsluhu obrazovky a navigačních systémů. Nakonec jsou ještě na můstlku dvě stnice pro obsluhu zbraňových systémů.

Podle Michaela Okudy měl interiér kontrastovat s čistým, světlým prostředím USS Enterprise a jiných lodí UFP. Můstek klingonské lodi v TMP byl později upraven a užit jako torpédová místnost, která byla k vidění později ve filmu. V průběhu šedesátých let 23. století se také užívaly další designy můstků (TNG: Heart of Glory).

Transportní místnost na lodích této třídy nabízela pět transportních plošin uspořádaných vedle sebe. Napravo od plošin se pak nacházela kontrolní konzole s křeslem pro operátora, nalevo se nacházely dveře.

Pojmenovnné lodi třídy

• IKS Amar
• IKS B’Moth
• IKS Kronos One
• IKS T’Ong
• IKS T’Acog
• IKS Va’Yang

Nejmenované lodi třídy

• K’Neřina loď
• kangova loď

Pozadí

V projektu Phase II „In Thy Image“ byly tři klingonské lodi indentifikovány jako třída Koro, později byly ale překřtěny na třídu K’t’inga (v novelizaci Roddenberryho pro film TMP).

Design byl založen na designu třídy D7 Matta Jefferiese (který byl užit v TOS). Originální model postavený pro potřeby filmování TMP byl postaven studiem Magicam a měřil šest stop. Za zmínku stojí velmi propracované detaily tohoto modelu, tak, aby se dal použít pro natáčení kinofilmu. Natáčení scén s modely K’t’inga probíhalo pod supervizí Johna Dykstry.

V bonusových materiálech sedmého disku třetí sezóny seriálu Voyager je k vidění asi tříminutový rozhovor s Danem Currym týkající se filmování setkání lodi USS Excelsior s Kangovou lodí v Azurové mlhovině.

Specifikace

Velikost lodí třídy K’t’inga byla předmětem mnoha spekulací – jejich velikost se nejdříve určovala podle blueprintů pro TMP. Délka lodi byla podle těchto zdrojů 214, 3 m. Jinde se délka lodí liší, a to dokonce až do 350 metrů. Enclyklopedie Star Treku dokonce ani neposkytuje informace týkající se rozměru lodi, ve strovnávacích tabulkách je třída někdy větší a někdy menší než D7. Jediný oficiální zdroj informací, DS9 Technical Manual udává, že třída K’t’inga měří 349,54 metrů.

Následující specifikace jsou přímo z DS9 Technical Manual a dají se tedy považovat za důvěryhodné:

Délka: 349, 54 m
Šířka: 251, 76 m
Výška: 98, 41 m
Doky: Qo’Nos Orbital Factory Base
Hmotnost: 760 000 metrických tun
Osazenstvo: 800 + vojáci
Zdroj energie: jeden warpový systém hmota/antihmota; dva impulzní systémy
Výzbroj: Šest disruptorů, dva odpalovače torpéd
Maximální rychlost: Warp 9,6

Třída Bird of Prey (Klingonský, 22. století)

Jedna z prvních tříd klingonské flotila, se kterou se Zemská Flotila (Earth Starfleet, přechůdce známější Hvězdné flotily) setkala v průběhu padesátých let dvaadvacátého století. První setkání se uskutečnilo na vnějším perimetru Sluneční soustavy na začátku roku 2153. Avšak v té době o této třídě Flotila věděla už dva roky.
Toto pojetí Dravého ptáka položilo základ, na kterém stavěl design lodí Klingonského impéria po další dvě staletí (tyto lodě také vystupovaly pod stejným označením – Bird of Prey).

Pojetí vnější části lodi (exteriéru) je srovnatelné se soudobými třídami Impéria – s průzkumnou třídou Raptor a bitevním křižníkem D5. Design jako takový se dá, jak z názvu plyne, přirovnat ke druhu ptáka, dokonce má na „křídlech“ vyobrazen vzor pěří.

Hlavní část hmotnosti lodi je soustředěna v zadní části. Můstkový modul je umístěn v kulovité přední sekci, ktará je ode zbytku lodi oddělena relativně tenkou spojovací sekci, tzv. „krkem“.

Hangár raketoplánů, impulzní trysky i warpgondoly jsou umístěny na zadní části lodě. Oba pohonné systémy jsou umístěny na vršku zadní sekce trupu.

Taktické systémy

V době, kdy bylo této třídy užíváno byl její arzenál přinejmenším působivý – loďě této třídy disponovaly alespoň osm předních disruptorových bank, a to včetně dvou postranních disruptorových děl a 360-stupňového odpalovače. Třída byla dále vybavena duálními odpalovači fotonových (!) torpéd umístěných na přední a zadní straně. Co do obranných systémů, třída byla vybavena obrannými štíty.

Je záhodno uvedené údaje porovnat s ostatními loděmi poloviny 22. století – např. s třídou NX, která zpočátku fotonovými torpédy ani štíty vybavena nebyla – místo nich měla na palubě zásobu vysokoexplozivních hlavic a byla vybavena plátováním trupu, které ovšem nebylo tak dokonalé, jako je tomu u deflektorových štítů.

Až do refitu Enterprise (třídy NX) byla jedinná loď třídy Bird of Prey pro tuto vlajkovou loď tehdejší Hvězdné flotily více než výzva. I tak ale nebyl rozdíl sil takový, aby byl Dravý pták schopen odolat útoku tří běžných lodí Flotily najednou. Poté, co byla NX-01 Enterprise refitována měla takřka totožné bojové vlastnosti, jako Dravý pták.

Tato třída byla vybavena technologií vlečného paprsku. Jeho emitér byl umístěn na spodní straně trupu každého křídla tak, aby v případě nutnosti mohl navigovat loď k dokovacímu portu.

Narozdíl od třídy Raptor byl Dravý pták vybaven únikovými moduly. Ty mohly být použity v případě, kdy bylo nutné provést evakuaci posádky – k té mohlo dojít např. v případě, kdy bylo zasaženo vedení plasmy na spodní straně lodi; takový zásah totiž mohl vyřadit celou lodní energetickou síť.

Další informace

Označení „Dravý pták“ bylo poprvé užito v epizodě seriálu Star Trek Enterprise „Sleeping Dogs“ (v ohledu k timeline Treku). Ve dřívější epizodě se v originálním znění mluví o klingonských lodí jako o flotile lodí označených jako „Warbirds“, lze však předpokládat, že šlo o Dravé ptáky.
Design CGI modelu byl inspirován modelem Nilo Rodise, který se poprvé objevil ve filmu TSFS. V té době se prosazovalo tvrzení, že označení „Dravý pták“ bylo romulanské označení převzaté Klingony (pravděpodobně v době, kdy romulané užívali klingonských lodí třídy D7 v průběhu 23. století). Poté, co se ale toto označení objevilo i ve století 22. se zdá, že tento názor je nesprávný.

Třída Bird of Prey (Klingonský)

Klingonský Dravý pták byl typ bitevní lodi Klingonského impéria ve službách Klingonských obranných sil od pozdního třiadvacátého století až do pozdního čtyřiadvacátého.

Tento typ lodí, založený na designu předchozího typu Dravého ptáka, byl jeden z nejuniverzálnějších lodí Impéria, byl posílán na všechny druhy misí.

Historie

Historie Dravých ptáků sahá až do padesátých let 22. století, kdy se s nimi tehdy ještě Flotila Země poprvé setkala během konfrontace na okraji Sluneční soustavy (2154). V průběhu osmdesátých let 23. stoleté pak začala Flotila shromažďovat informace o třídě. Hikaru Sulu se počítal mezi ty, kteří věděli o Dravých ptácích i takové infromace jako je výzbroj nebo posádka (viz. TSFS).

K dalšímu důležitému střetu s Dravým ptákem došlo v průběhu roku 2285, když jeden z nich pod velením kapitána Kruga podnikl výpravu za účelem získání informací týkajících se Projektu Genesis. Kruge prohrál bitvu s kapitánem Kirkem a Kirk obsadil jeho loď, což bylo později řešeno formou Vojenského soudu. Nicméně Hvězdná flotila takto získala první defacto funkční kus Dravého ptáka.

V jednom storyboardu Star Treku IV byl kapitán Scott ve velení týmu rozebírajícího Dravého ptáka pro účely rozvědky.

Po několika letech (v roce 2285) se prvnímu Dravému ptáku podařilo proniknout skrze Velkou bariéru.
Po téměř století Draví ptáci dokazovali, že jsou odolné, dobře navržené lodě, které se mohou i nadále užívat. I přes věk třídy Dravý pták lodě této třídy v dosti hojném počtu bojovaly v sedmdesátých letech 23. st. ve Válce s Dominionem. I když byli Dravíé ptáci ve službě přes sto let, jejich stálé upgrady zajistily jejich stálou použitelnost v předních liniích. V rukou zkušeného velitele mohla Bird of Prey třída K’Vort čelit několika Domionským útočným lodím a co víc, mohla skončit jako vítěz.

Interiér

Vzhledem k době užívání třídy Dravý pták a vzhledem k počtu jeho upgradů existuje několik variant designu.

Dravý pták, se kterým se nad planetou Genesis setkala USS Enterprise měl křeslo velícího důstojníka na vyvýšené plošině – tak měl velitel hlavní obrazovku na úrovni očí. Také měl přehled o tom, co se děje u kormidla a taktických stanicí.

Překvapivě už tři měsíce poté se ukázal zcela jiný design můstku, a to když se kapitán Kirk a jeho posádka jali dopravit ukradenou klingonskou loď na Zemi. V prostředku můstku bylo opět kapitánské křeslo, před ním pak stanice kormidla. Za kapitánským křeslem se nacházela komunikace a vědecká/inženýrská stanice. Za několik let bylo možno vidět Dravého ptáka s velmi podobným designem, ovšem kapitán měl přímý přístup ke zbraňovým systémům.

Roku 2293 velel generál Chang prototypu Dravého ptáka, který byl jako jedinný schopen střelby ze zbraní i v maskovaném stavu. Jeho můstek byl podobný ostatním, i když před kapitánským křeslem se nenacházely žádné kozole (kormidlo bylo umístěno za kapitánské křeslo).

Dodatky

Klingonský Dravý pták byl vyroben v dílnách Industrial Light and Magic Nilo Rodisem a Dave Carsonem. Leonard Nimoy byl zapojen do výběru konceptů designu třídy.

V jednom z prvních návrhů skriptu měl být Bird of Prey původně kradenou lodí Romulanů (červená “křídla” na spodní straně lodi), nakonec bylo ale od tohoto nápadu upuštěno.

Zdá se, že křídla Dravého ptáka mohou být upravena. Ve filmu 3 – 6 bylo možno vidět křídla sklopená do útočného módu a zdvižená (např. při přistávání). V TNG drží lodě třídy K’Vort svá křídla mírně zdviženější než jak je tomu u útočného módu, který jsme mohli pozorovat ve filmech. V DS9 jsou křídla při útočném módu naopak sklopená, nikdy nebylo vysvětleno proč.

Prometheus

Prometheus, toto označení nese jedna z nejvyspělejších lodí Hvězdné flotily ve 24. století stejnojmené třídy.
Byla vytvořenas dosud nevídanou úrovní automatizace u lodí Flotily a ve spojení s pokročilýmitaktickými systémy se tato loď stala jedním z nejmocnějších plavidel v celém Alfa kvadrantu.Prometheus byl vybaven vyspělími phaserovými poli, kvantovými torpédy,regenerativními štíty a abalitvním pancéřováním. Warpomotory plavidla byly navrženy a zkonstruovány tak, že z Promethea činili nejrychlejší loď Flotily Federace. Celý projekt byl utajovaný do té míry, že pouze čtyři důstojníci zcelé Flotily byli obeznámeni jak ovládat prototyp, před tím než vstoupil do služby. Avšak Prometheus má, vyjma neuvěřitelně výkonných motorů, ještě jedno podstatnéunikum, kterým je tzv. Multi-vektorový útočný mód (Multi-vector assalut mode, MAM), jenž umožňuje plavidlu se rozdělit na tři polo-nezávyslé sekce, schopnévyvinout obrovskou útočnou sílu. Všechny tři sekce jsou navíc schopné cestovatnadsvětelnou rychlostí – warpem. Ve spolupráci s rozsáhlou automatizací postačí pro ovládání celé lodi pouze čtyři lidé. (Nebo třeba dva hologramy)

Dále je Prometheus, oproti jiným lodím, vybaven holoemitory na každé palubě,které umožňují palubnímu Pohotovostnímu zdravotnickému holoprogramu (Mark II) přístup prakticky na kterékoliv místo lodi.

Prototyp, pavidlo USS Prometheus, byl vypuštěn v roce 2374 (VOY: „Vzkaz v Láhvi“)

Můstek

Fakt, že třída Prometheus byla vyvíjena převážně pro boj, se odrazil nakonstrukci můstku, který nabízí velícímu důstojníkovi přehled o dění na všechdůležitých stanovištích, i když sedí ve křesle. Přímo před kapitánským křeslem,o tři schody níže, se nachází stanoviště operačního důstojníka a navigátora,spojené v jednu velkou konzoli. Oba tito důstojníci mají, společně s velícímdůstojníkem, volný výhled na hlavní obrazovku v čele můstku. Zbytek stanovišť jerozmístěn po obvodu celé místnosti. Za velitelským křeslem se, jako tradičně,nachází Hlavní systémový displej, po obou stranách křesla jsou zase situovány vstupy do turbovýtahů.

USS Voyager, NCC-74656

USS Voyager (třída Intrepid) je lodí Hvězdné Flotily a na svou první misi, pod velením kapitánky Kathryn Janeway, byla vyslána na svou první pouť v roce 2371.

Tato loď je dalším krokem vpřed, co se týče konstrukce a vybavení hvězdných lodí. Některé tradiční procesory byly nahrazeny bio-neurálními obvody a inženýři také vybavili loď možností přistávat na povrchu planet

Loď byla zkonstruována ve flotilních docích Utopia Planitia, jež jsou umístěny na orbitě Marsu, a byla oficiálně vypuštěna ze stanice McKinley hvězdného data 48038.5. Voayger byl první lodí, jenž byla vybavena warpmotory třídy 9 (tyto motory jsou schopny dosáhnout WF 9.975). Později po vypuštění loď navštívila stanici Deep Space 9, odkud zahájila svou první misi. Tou bylo vystopování Makistické lodi Val Jean v území zvaném Badlands. Této lodi velel důstojník Flotily Chakotay. Tato mise byla původně plánována pouze na pár týdnů.V Badland byly obě lodi zasaženi jakousi vlnou, kterou vytvořila bytost zvaná Ochránce a vrženy až na druhou stranu galaxie, na vnější okraj Delta Kvadrantu. Vzdálenost, kterou urazili za naprosto minimální čas činila něco přes 70 000 světelných let.

V Delta Kvadrantu

Loď Voyager oficiálně ztratila kontakt s Hvězdnou Flotilou hvězdného data 48307.5, tím, že se ocitla příliš daleko od Alfa Kvadrantu. Poté, co byl Val Jean zničen v bitvě proti Kazonům, byl zbytek jeho posádky přesunut na Voyager, aby se společně vydali na cestu domů. Několik prázdných klíčových pozic na palubě Voygeru, které se uvolnili po smrti mnoha členů posádky při boji s Kazony, muselo být obsazeno bývalými Makisty z Val Jeanu. Místo zemřivšího doktora bylo trvale nahrazeno PZH, jenž byl původně konstruován pouze pro krátkodobé používání.

V prvních dnech poutě Voyageru po Delta Kvadrantu se loď střetla se třemi novými druhy: Talaxiany, rasu Ocampa a Kazony. Talaxian s jménem Neelix a žena rasy Ocampa s jménem Kes se připojili k posádce Voyageru poté co Ochránce zemřel.

V roce 2373 se USS Voyager setkal s Druhem 8472, s rasou silnější, než jsou sami Borgové. Kvůli hrozbě rasy z tekutého vesmíru dokonce kapitán Janewayová uzavřela mírovou dohodu s Borgy, kteří se útokem na tekutý vesmír dostali do války s Druhem 8472. Posádce Voyageru se podařilo vyvinout zbraň, založenou na borgských nanosondách, jenž dokázala účině eliminovat hrozbu Druhu 8472. Po tomto incidentu se k posádce lodi USS Voyager připojil borgský jedinec s označením Sedmá z Devíti, ale posádku opustila Kes, kvůli svým vzrůstajícím telepatickým schopnostem.

Hvězdná Flotila považovala Voyger za zničený na území Badlands, až do doby, kdy byl PZH přenesen na Federační loď USS Prometheus za použití Hirogenské senzorické sítě. V tu dobu byla loď obsazena Romulany. Doktorovi se, za pomoci PZH verze II, podařilo navrátit loď zpět Flotile a osobně měl možnost komunikovat s Velením HF a sdělit mu informace o Voygeru a jeho nechtěné exkurzi po Delta Kvadrantu.
Poté co Doktor oznámil situaci Voyageru, Komunikační vývojové centrum Hvězdné Flotily započalo projekt Pathfinder, který měl nalézt způsob jak dostat Voyager s celou jeho posádkou domů, nebo alespoň navázat s lodí kontakt. Tomuto projektu velel komandér Peter Harkins a dohled nad ním měl Admirál Owen Paris. Avšak hnací silou tohoto abiciózního projektu byl poručík Reginald Barkley.

V roce 2375 Voyger narazail na USS Equinox, loď, která byla Ochráncem také přenesena do Kvadrantu Delta. Při této příležitosti odhalila kapitán Janewayová nelegální pokusy, které províděla posádka na jakémsi druhu nukleogenických stvoření. Kathryn umožnila zbytku posádky Equinoxu, který zbyl na pouti neznámým vesmírem, aby pracoval na palubě Voyageru, avšak byly pod přísným dozorem.

Na počádku roku 2376 se podařilo uskutečnit první spojení mezi Voyagerem a Velením Hvězdné Flotily pomocí MIDAS pole za použití mikro-červí díry. I přesto, že byly možnosti spojení omezené, podařilo se Flotile lodi odeslat nejen nové aktualizace taktických systémů, ale také umožnila soukromou konverzaci mezi jednotilvými členy posádky ztracené lodi a jejich příbuzným v Alfa Kvadrantu.

Roku 2377 se podařilo Voyageru získat kus sondy s dlouhým dosahem Friendship 1, jenž byla vyslána v 21. století ze Země agenturou UESPA. Následující rok se podařilo lodi USS Voyager vrátit, za pomoci Admirála Janwayové z alternativní časové linie, vrátit domů. Tato Admirál Janewayová, jenž přicestovala časem z počátku 25. století, přinesla svému mladšímu ‚já‘ sofistikované ‚protiborgské‘ technologie, jejichž součástí byly transfázová torpéda či technologii generování abalitivního pancéřování, které by lodi umožnili bezpečně proletět borgským transwarpovým hubem. Když Voyager dosáhl hubu, rozkázala Admirál posádce vstoupit do hubu, ale kapitán byla neochotna promarnit příležitost vážně poškodit borgskou základnu.
Po nalezení způsobu, jak zničit hub, Voyager vnikl do jednoho z otvorů, zatímco Admirál Janewayová infiltrovala úl Borgské Královny, kde také byla asimilována. Ale předtím se Admirál naočkovala neurolitickým patogenem, který při procesu asimilace starší z Janewayových, pronikl skrze královnu do celého kolektivu. To oslabilo štíty meziprostorových rozvodů umístěných v subprostoru a Voyager zničil jeden z hubů třemi transfázovými torpédy, což způsobilo tlakovou vlnu. Voyager byl však při pokusu vlně uniknout zajat Koulí, která ho před tím pronásledovala. Poté, co Koule opustila transwarp vedení v Alfa Kvadrantu, Voyager vystřelil jedno transfázové torpédo, keteré zničilo borgské plavidlo a on mohl uniknout z útrob koule. Tím byla zničena celá borgská transwarpová síť i Unimatrix 1. Flotila plavidel, jenž měli za úkol prozkoumat informace o signatuře borgské energie, přivítala Voyager, když opustil transwarp, a doprovodila ho domů.

Celkově Voyager strávil 7 let v Delta Kvadrantu, než se vrátil opět do Federačního prostoru. Původní čas, který by loď potřebovala, aby se vrátila zpět byl 75 let, ale za pomoci mnoha cizích ras, různých vesmírných anomálií a s přispěním nových technologií, lod výrazně zkrátila svůj pobyt v Delta Kvadrantu.Za tu dobu Voyager zaznamenal kontakt s více než čtyřmi sty nových ras a mnohokrát se střetl s Borgy, či jinými nepřátelskými rasám, při nichž loď přišla o mnoho členů posádky. Ale na druhou stranu celá pouť ‚mořeplavce‘ přinesla obrovské poznatky o neprozkoumaných místech našeho kvadrantu.